Přednášky Theodora Krajčího, toho času instruktora a metodika kynologie PČR (a zároveň mezinárodního rozhodčího a rozhodčího i účastníka MS) se zúčastnilo celkem 13 lidí v komorní atmosféře klubovny ZKO Nýřany. Pokud někdo čekal nabubřelého policistu se svazarmovskými návyky, byl určitě zklamán. Přivítal nás svým chováním nenápadný, příjemný pán, který půlhodinové zdržení účastníků přednášky komentoval se slovy, že čévéčkaři jsou stejného rázu jako jejich psi.

"Jen počkej, zajíci!"

Coursing je terénní běh psa za umělou návnadou – terénní dostih. Běhá se na louce nebo na poli, živého zajíce nahrazuje igelitový střapec tažený navijákem přes kladky, který pes honí buď sám, ve dvojici, nebo ve trojici. Střapec simuluje přirozený běh zajíce (prvotní úprk, kličkování, vysílení). Je tedy tažený nejdříve rovně, zrychluje, po nabrání rychlosti následují zatáčky a cílová rovinka, kde je umožněno psovi "zajíce" ulovit. Na dráze se můžou vyskytovat překážky – balíky slámy, živý plot, křoví, kopec hlíny apod.

Tento sport je jako dělaný pro československé vlčáky – přirozeně se vyřádí jako při opravdovém lovu, dráha je nutí přemýšlet a spolupracovat. Úspěšný lov psu také zvedá sebevědomí a zlepšuje psychickou vyrovnanost.

Často se setkávám s otázkou, zda pak pes nebude lovit i při běžné vycházce: záleží na tom, jak máte zvládnuté přivolání. Pes který nemá přivolání, neposlechne ani bez coursingu a naopak pokud máte dobře zvládnutý povel "ke mně", neměl by být problém psa odvolat z jakékoli situace. Navíc každý průměrně inteligentní pes pozná rozdíl mezi kusem igelitu a živým zajícem :-). Přivolání by ale mělo být zvládnuté dříve než vyrazíte na první coursing.

Když Halla se svou majitelkou a trenérkou Katjou, autorkou tohoto článkuke mně domů dorazila Halla (Without Ear Sirius z Molu Es) jako osmitýdenní štěně, pracovní výcvik a skládání zkoušek jsem s ní vůbec v plánu neměla. Chtěla jsem z ní mít spolehlivého, vychovaného člena rodiny, který nemá problém s mými dětmi a jejich kamarády, a kterou mohu vzít bez problémů všude mezi lidi. Za cíl jsem si stanovila, že Halla bude ovladatelná natolik, že mě bude moci na volno doprovázet při vyjížďkách a na procházkách v lesích. Jako první jsem se soutředila na vybudování očního kontaktu a na přivolání za každé situace. Také jsem ji naučila, že krmení a pamlsky si musí odpracovat. Tyto základy byly nepostradatelné od začátku našeho každodenního soužití a snadné navázání očního kontaktu se mi s Hallou už mnohokrát osvědčilo. Ať už se kolem nás semele cokoliv, Halla se mi vždy nejdřív podívá do očí, jako by říkala: “Tak copak s tím uděláme?” Jídlo je pro Hallu ta nejvyšší odměna, a jen díky tomu se mi ji podařilo tak dalece vycvičit, protože postrádá loveckým instinktem nabuzený zájem o hračky, natož aby si ráda hrála.