Kdo je přítomen

Právě přítomno: 67 hostů a žádný člen

Články

Projekt 1000 mil pro jeden cíl - očima dvou účastníků

Kategorie: Akce Aktualizováno 6. 12. 2016 13:17 Zveřejněno 6. listopad 2016
Napsal Ondřej Havelka a Dana Hübnerová Zobrazeno: 1527

Účastnit se tak velkého projektu a snu jednoho člověka chce velkou odvahu. Hlavně pokud autorem projektu je velký člověk, jako je Pavel Kohout ze Sportovního klubu ČSV. Akce je inspirována příběhy Jacka Londona a myšlenka je vcelku jednoduchá. 40 československých vlčáků se 40 psovody absolvuje jakýmkoliv způsobem dle vlastního uvážení 40km úsek štafety. Tedy 1600 km absolvovaných v rámci 7 dní, což je 1000mil. Letos akce probíhala ve dnech 27.8. – 4.9.2016.

Účel akce je velmi ušlechtilý, výtěžek z akce pomáhá dětem po onkologické léčbě a jejich návratu do běžného života, prostřednictvím rekondičních pobytů v rámci projektů Nadačního fondu dětské onkologie KRTEK v Brně. Ročník 2016 měl jednu krásnou specialitu. Stanuly proti sobě týmy Národní a Světový. Národní ve složení čsv a účastník, světový všechna ostatní plemena a účastník. Myšlenka byla doladěna ještě 40 plyšáky, které si mohl kdokoli adoptovat a pojmenovat. Plyšáci jeli etapy s účastníky a po dokončení projektu byly předány dětem v nemocnici.

Naše etapa byla č 26 Kladno – Vodochody. Krásná rovinová trasa s plánovaným startem v 19:00. Účastníky zájezdu v našem případě za Svět byla Christina Daoudová s Miou Valas (Mia je velmi váženého plemene AAW, pokud čtenář netuší o jaké plemeno jde, Christina poskytne pestrou historii a jeho popis). Za Národní tým startují na trase Dana Hübnerová a Athos Wolfdog Bohemia. A za plyšáka nikdo jiný než sám veliký náčelník CaAthLa. Už jen tato kombinace v etapě znamená, že jeden z týmu musí znát 100% trasu. Hlavně když ten druhý loni zabloudil na runway letiště Václava Havla. Přibližnou trasu jsme si 14 dní předem prošli a měli čas na doladění. V den D nervozita stoupá, na webu sledujete tracker účastníka před vámi a jste natěšeni na start. Adrenalin pracuje, pochybujete o výbavě, o přípravě a přitom moc dobře víte, že si to jedete hlavně užít. A zážitek je to opravdu velký. Mia s Athem krásně pracovali, drželi jsme stejné tempo celou trasu. Christina se kochala a v Podbabě od ní padla nesmrtelná hláška: ,,Teta, jako trasa je super, ale bez toho bloudění to není takový adrenalin.“ Při vjezdu do cíle ve 23:30 nás vítalo doprovodné vozidlo s Viktorem Valou a účastnice etapy 27 Míša Koukalová s Bastillou z Podřipské samoty a Euniké Slezáková s Chelsea (VO). Super nálada panuje i v nočních hodinách díky pořadatelským esům a super podpory doprovodných vozidel. Po dojezdu celého projektu ještě proběhla dražba projektové standardy, kdy Pražáci urazili Brňáky, protože je přehodili. Zástupce Brňáků pak na usmířenou dostal na jiné akci ubrouskovou verzi podepsanou všemi, kdo přihodili za Prahu.

Celkový výtěžek na kontě je 115 000 kč. Pro mě neuvěřitelná suma. Přidáte se příští rok také?

Dana Hübnerová

 

O charitativním štafetovém závodě 1000 mil pro jeden cíl jsem se dozvěděl víceméně náhodou a taky poměrně pozdě - vetšina denních a především nedalekých úseků již byla rozebrána. Volba nakonec padla na úsek z Žebnic do Zvíkovce, který jsme měli jen půldruhé hodinky autem. Zdolat trať na kole mi připadalo příliš snadné, taky je na něm třeba mnohem víc hlídat rychlost, aby se pes neunavil příliš brzy. Brigi (Lady Wolf Kuklík) s oblibou u kola lítá jako střela, ale rozhodně to nevydrží 40km. Naopak jsem si nedovedl představit, že bych celou trať uběhl - byť s přídavným, výkonným, leč náhodně se spínajícím motorem na vodítku. Jelikož jsem tou dobou měl doma zánovní koloběžku, která se jen tak nějakého terénu nezalekne, byla nakonec volba jasná. I trať se laickým okem zdála příhodná - vedena většinou lesy po turistických značených stezkách, s příznivě sklopeným výškovým profilem. Největší výzvu skýtal start naplánovaný na 4:00 ráno. Nakonec jsme celou akci pojali jako rodinný výlet, kdy jsme naložili vlčubu, koloběžku a holky, moje drahá manželka mě a první dvě jmenované vysadila navečer v Žebnicích, a jely se s děvčaty zabydlet do kempu ve Zvíkovci, kde měly ráno s mávátky a šampaňským vyčkávat, až se já s Brigitou objevíme v cílové zatáčce.

Rozbili jsme s Brigi základní tábor na mezi nad místní hospodou U Hasiče, něco pojedli, odolali pokušení zastavit se před spaním na jedno točené, a uložili se ke spánku ještě před devátou večerní. Noc byla klidná a plná hvězd, a Brigi mi pouze jednou vykloubila rameno při pokusu o start za čímsi do tmy. Nádhera. Ve tři hodiny ráno nás vzbudil budíček, zabalil jsem tábor a s Brigi a koloběžkou slezl z meze na domluvené místo předávky štafety. Podpůrný tým již byl na místě, o čemž svědčila zaparkovaná auta, a spokojené chrupkání hned v několika tóninách. Zaplašili jsme naděje na zahnání předstartovní nervozity konverzací a jali se protahovat ztuhlé a prochladlé údy. Brigitka měla poprvé běžet delší trasu v botičkách, takže jsme se pustili do obouvání. Členové podpůrného týmu se postupně začali budit ze spánku, zatímco pobíhající Brigi budila všeobecné veselí, neboť v nočním tichu zvuk jejích botiček nápadně připomínal pádícího kopytníka.Uložil jsem spacák do doprovodného vozidla, vyslechl si něco dobrých rad, a především si přebral GPS tracker, mapy, nouzová telefonní čísla, a plyšovlka do batohu. Následuje chvilka nervozity při rozhodování, kterým směrem vlastně máme po značce vyrazit. Krátce po čtvrté hodině děláme pár dokumentačních fotografií, předávám obálku s Poslední vůlí, a s přáními šťastné cesty vyjíždíme, snad správným směrem na trať. Pavel mě ještě voláním ujišťuje, že se na mě hned jde podívat na GPS, a pokud bych jel špatně, telefonem mě otočí. Povzbuzující.

Brigi už byla pořádně natěšená, krásně táhne a letíme jako blesk. A zníme jako šestispřeží. Ale jen chvíli, po pár stovkách metrů mezi kravíny a poli opouštíme vesnický asfalt, napojujeme se na červenou značku, která nás má vést až do cíle, a mizíme v černočerném lese. Jedeme zčerstva, terén plný kořenů není nic, s čím by si moje čtyřpalcové pneumatiky neporadily. Co mě ale nutí brzdit a důkladně se rozhlížet u každé sebemenší odbočky je představa, že bychom tady značku ztratili. Náš svět (tedy alespoň můj, je mi jasný, že Brigi viděla víceméně normálně) se smrskl na kužel světla před námi, a každá červená značka vzbuzovala nefalšované nadšení. Cesta ubíhá a za chvíli nás čeká sjezd po silnici do Mariánského Týnce, který nás vítá úchvatným panoramatem s nasvíceným klášterem. Naštěstí v tuto hodinu jsme na silnici jediní. Nad obzorem se začínalo rozjasňovat. V druhé čtvrtině trati je příjemný kopečkový terén, který mě vede ke kacířským úvahám jestli tam nebudeme nakonec moc brzy. Jak naivní a ukvapené…

Po několika pasážích s bahnem a kalužemi jsme botičky radši sundali abychom předešli zapaření. Každých pár ušetřených km na polštářcích dobrých. Kolem poloviny trati si chceme udělat přestávku a sníst ovocnou tyčinku. Někde na louce, zalití vycházejícím sluncem… Jako na potvoru jsme opět zajeli do lesů, a nevynořili se, dokud slunce nestálo pěkně vysoko… no dobře, tak žádná přestávka! Třetí čtvrtina trati nás vede loukami a úbočími údolí, kterými teče říčka Javornice (dále už jen “potok”). Cesta je příjemná, až na místa, kde se stezka ztrácí na loukách s vysokou travou a moje koloběžka se mění v kombajn. Kamuflážních nánosů travin jsem se nezbavil až do cíle… Třetí čtvrtina se s námi loučí výplazem k vesničce Milíčov. Který, při vší jeho kráse, jsme si klidně mohli odpustit, jelikož za Milíčovem opět padáme dolů k Javornici a nastoupané metry vzal ďas… nu což. Mělo by zbývat nějakých 10km do cíle, a času máme dost. Navíc už netřeba ani konzultovat s mapou, neboť se stačí držet červené značky a potoka, který nás dovede až do Zvíkovce, kde se vlévá do Berounky. Jak se později ukázalo, toto byl jeden z největších omylů naší cesty.

Zde bych si dovolil drobnou odbočku a na chvíli se zamyslel nad turistickým značením. Co se týče značení turistických cest, patříme nepochybně ke světovým velmocem. Jakmile se držíte pečlivě udržovaného značení, už byste se prostě neměli ztratit. Dříve nebo později narazíte na rozcestí, které vám přesně řekne, kde jste, a kterým směrem se dostanete dál. Normálně se pro značení používají čtyři barvy, a já se ptám - je takový problém, aby větvící se stezky byly značené odlišnými barvami?!

Nyní zpět k naší cestě a předsevzetí “drž se červené a potoka a nemůže se nic stát”. V závěrečné čtvrtině závodu nás čekala bahnitá džungle, rozmoklá podmáčená cesta plná bahna, hlubokých kaluží a traktory vyježděných kolejí. Taky jsme čím dál častěji museli potok brodit. Zde má koloběžka oproti kolu zjevnou nevýhodu - jednou se rozjedete, a potom buď přebrodíte, nebo skončíte v potoce. Na záložní motor se spolehnout nedalo, na vodu zkrátka neměla náladu - místo pomoci mě naopak několikrát uprostřed brodu zastavila…Rozladění útrapami posledního úseku cesty a rozptýlení pozornosti přineslo záhy své ovoce - přejeli jsme zásadní rozcestí. Na první pohled se zdálo, že se nic neděje, stále jsme pokračovali po červené podél potoka - nicméně až dodatečně jsme zjistili, že červená značka se mezitím nenápadně rozdělila a potok podle kterého jedeme, už se nejmenuje Javornice, ale Šípský. A míří pochopitelně na úplně opačnou stranu. Naštěstí se po pár kilometrech opět rozděloval, a tentokrát jsme si toho všimli, a konzultovali s mapou. Zoufalství vystřídal vztek, vztek rezignace, načež se dostavilo poznání, že nám zbývá necelá hodina do časového limitu, a ještě alespoň 10km cesty. Nu, pokud se dobře pojede, mohli bychom to ještě stihnout! Potíž byla v tom, že bahnitá džungle vydržela téměř až ke Zvíkovci, a někdy kolem třicátého brodu byl už časový limit jednou z posledních věcí, která by nás zajímala.

Upřímně si nedovedu představit tento úsek cesty absolvovat potmě, naslepo vjíždět do brodů, když stěží tušíte protější břeh. Z toho pohledu bylo načasování více než ok. Lahůdkou poslední etapy bylo závěrečné stoupání od Berounky do Zvíkovce. Nastoupání nějakých 80 výškových metrů na posledním kilometru nemusí vypadat na papíře tolik strašidelně, ale v našem stavu to byla poslední kapka hraničící s ránou z milosti. Naštěstí, když nás síly a naděje opouštěly, zjevil se Pavel s foťákem, pevně rozhodnut zdokumentovat ať už náš triumf nebo utrpení. Nadechli jsme se k poslednímu náporu, Brigitka se tvářila, že táhne, a já že se odrážím, a Pavel nás tak silou vůle dotlačil do cíle. Radost a oslavy nebraly konce. Brigi si až v cíli všimla plyšovlka, který mi z batohu celou cestu koukal přes rameno, a dožadovala se jeho vydání. Po neúspěšném vyjednávání se spokojila se svalením se do stínu a zahájení odpočinkové fáze.

Těžko popisovat všechny zážitky a emoce, každopádně Pavlovi a celému týmu moc děkujeme, a bude nám ctí se zúčastnit i příští rok! (Jen si možná vybereme zas jinou trasu, ideálně něco bez brodů...)

Ondřej Matějka

 

P1015302P1015302

P1015223P1015223

Z galerie