Články

První štěňátka

Kategorie: Chov Aktualizováno 7. 10. 2015 13:41 Zveřejněno 15. leden 2014
Napsal Michaela van Erne Zobrazeno: 2354

Březost začala příznaky popisovanými v odborné literatuře (tou jsem byla zavalena se značným předstihem).  Na samotném začátku přestala Voodoo jíst. Do týdne se ale tělo srovnalo s novými životy a dovolilo příjem   potravy. A od té doby nebylo na nastávající mamince vidět vůbec nic. Netloustla, na procházkách řádila jako   černá ruka a držela tempo i vynalézavost her s nastávajícím taťkou Shargoo. Toho opustily rozmnožovací  pudy po čtvrtém krytí. O týden později ale začal svojí paní čím dál tím častěji očichávat a jsem si jistá, že   věděl, k jaké změně došlo a co to znamená. My, šestého smyslu oproštěni, jsme se jen domnívali. Nebýt ultrazvukového vyšetření, které potvrdilo 4 až 6 štěňátek, vlastně bychom nevěděli, že budeme prarodiči.

Poslední dva týdny před porodem zvolnila Voodoo na procházkách tempo. Hrála si méně intenzivně a v okolí domu vyhledávala místo na porod. Zde bych ráda zdůraznila, jak blažený je pocit nemít výstavní zahrádku, leč tu divokou, neopečovávanou. Jinak by naše nervy byly zralé na hospitalizaci.

Týden před 63. dnem březosti jsme s manželem zrušili všechny akce, nebo jsme se účastí na nich dělili. Nevalně například vyšel první koncert kapely Shargoo, který byl navštíven pouze jednou polovinou naší rodiny. Ale nechtěli jsme nic ponechat náhodě. O dva dny později jsem byla svědkem momentu hemžení všech nových životů v útrobách Voodoo. Ležela na zádech a její bříško se vzdouvalo a padalo, jako by z něj každou chvilku měli vyrazit vetřelci. Tlačili tlapkami do stěny břišní v očekávání, že se maminka otočí a oni nebudou viset hlavou dolů. Bavit je to přestalo další ráno. Před 6. hodinou začala Voodoo projevovat známky blížící se invaze. Přesunula jsem se s ní do pokoje, kde měla připraveno místo na porod i pozdější   život štěňátek. I když toto místo dobře znala a všechny pachy v něm byly její, trvalo minimálně hodinu, než si   v něm našla útočiště. Mezitím shromažďovala hračky, do kterých se mohla zakousnout a ulevit tak bolesti.

V chytré literatuře jsem nevyčetla, jak dlouho může porod trvat. A to byla věc zásadní. Nabyla jsem mylného dojmu, že to jde ráz na ráz. Opak byl pravdou. Po dvou hodinách usilovného tlačení (snad i z mé strany. Plnila jsem roli, kterou u lidských porodů zastávají tatínkové), známek bolesti, ale žádného výsledku jsem začala nabývat přesvědčení, že je něco špatně. Zavolala jsem kamarádovi, kterému věřím a ten mě uklidnil. Dokud fenka tlačí, je všechno v pořádku. Dobře tedy. Proseděla jsem u ní další 2 hodiny, ale bezvýsledně.  Až téměř po 6 hodinách od prvních příznaků jsme se rozrostli o první štěně. Konečný počet se po dalších 3 hodinách ustálil na pěti. (Což jsem průběžně zjišťovala telefonickými hovory ze zaměstnání. U porodu jsme se vystřídali s manželem. Zde bych ještě ráda poděkovala svému zaměstnavateli, který nevědomky uhradil veškeré hovorné. A zároveň bych ráda vyjádřila úlevu nad tím, že tento elaborát zaručeně nečte.)

Prožila jsem střípek toho, co musí cítit maminka, když slyší poprvé plakat svoje dítě. Zbytečně sladké jako ženské romány? Snad. Ale jakákoli forma života je zázrakem a já k tomu tak přistupuji. Dny ubíhaly, štěňata rostla a když začala chodit, mohli jsme se i my zapojit do jejich her. (Na kruzích pod očima už jsme se mohli houpat, ale vydávali jsme se z posledního.) Zvláštním obratem bylo chování Shargoo. Dokud štěňata nechodila, při každém zakňučení k nim běžel jako šílený a k jejich skučení se přidal. V momentě, kdy se začala stavět na vlastní nohy, se od nich markantně vzdaloval. O to více vyhledávala naši společnost. Náročné byly následné kamufláže rukou v zaměstnání!

Mezi všemi krásnými dny zůstal jediný, který vryl do mého srdce nesmazatelný stín pochybností. Den, kdy byla štěňata tetována. Strach, bolest a nedůvěra v člověka, která v nich po zákroku zůstane, je absolutně zbytečná. Je přímo absurdní, že už po pár týdnech či měsících jsou ve většině případů čísla nečitelná. Když k tomu přidám rychle se šířící povinnost čipování, klíčí ve mně pocit Kocourkova. Loučení se štěňaty přeskočím. Ale ráda se vrhnu na to, že jsem vděčná za všechny zážitky. Za každý zdar i  nezdar jednotlivých dní. Posunuly mě dál, můj život se díky nim stal bohatším. A síla vlka ve vlčákovi se díky prvním štěňatům dala slyšet i lidskému uchu.

Vytištěno ve Zpravodaji 2006/2

Z galerie