Dvouměsíční štěně ČSVOdborná literatura praví, že období socializace spadá do věku mezi 7. až 12. týdnem. V tomto časovém úseku by štěně mělo poznat co největší množství různých lidí, ale také psy a jiná zvířata, dopravní ruch a spoustu dalších věcí, se kterými se ve svém životě bude běžně setkávat. Pro plemeno československý vlčák je kvalitní socializace nezbytnou podmínkou pro správné zařazení psa do lidské společnosti a pro spokojené soužití s ním. Naopak socializace nedostatečná nebo dokonce žádná se později napravuje jen velmi špatně a pes si může nést její následky i po celý zbytek života.
Takto napsáno to vypadá velmi jednoduše, ale novopečení majitelé štěňátka si nezřídka kladou otázku, jak vlastně taková správná socializace vypadá?

Základní kámen správné socializace by měl položit již chovatel. Zhruba od 2. až 3. týdne  probíhá tzv. vtiskávání (vtisknutí si člověka jako sobě rovného druhu) neboli první socializační fáze (končí cca 7. týdnem života). Již v tomto období je velmi důležitý kontakt s člověkem, proto se zodpovědný chovatel snaží štěňátkům od třetího týdne věku dopřát takového kontaktu co nejvíc, a to především s různými lidmi (i kdyby chovatel byl se štěňaty 24 hodin v kuse, je to jen jeden člověk, a to ke správné socializaci rozhodně nestačí). Oproti tomu nesprávná nebo zanedbaná socializace v tomto věku velmi ztíží druhou fázi socializační, která probíhá již u nového majitele. (Naprostá absence vtištění na člověka pak již nepůjde napravit nikdy! Takový pes bude po celý život pouze do určitté míry ochočeným divokým zvířátkem, nikoli psem domácícm. Proto dobře vybírejte chovatele, od kterého si budete štěňátko pořizovat.)

Štěně a dospělý pesPo příchodu štěňátka do nové rodiny je třeba mu nejprve poskytnout nějaký čas na adaptaci a vytvoření si kontaktu se svým majitelem. K navázání na nového pána obvykle dochází velmi rychle, protože štěně hledá náhradu za matku a sourozence (pokud tomu tak není, měl by majitel nejspíš hledat chybu ve svém přístupu ke štěněti). Vytvoření správného kontaktu se štěňátkem je velmi důležité, protože v neznámém prostředí by štěně mělo mít ve svém majiteli oporu.
Po těchto pár dnech, kdy štěně mělo možnost seznámit se s bytem či domem a zahradou, které představují jeho nový domov, je čas vyrazit za prvními zážitky mimo vlastní "teritorium". Procházku stačí volit krátkou, jednak abychom štěně fyzicky "nepřetáhli" a jednak aby napoprvé těch nových vjemů nebylo příliš. Štěně můžeme klidně i chvílemi nést (opět kvůli fyzické únavě) a pokud se objeví něco zajímavého (kolo, kočárek apod.), postavíme je na zem, aby vše mohlo sledovat z vlastní perspektivy. Postupně zvyšujeme rušnost prostředí, kam psíka bereme, a ukazujeme mu stále nové a nové věci. Vždy je třeba ale dbát na to, abychom štěně fyzicky nepřetěžovali. Klidně je tedy můžeme chvílemi nést v ruce, udělat si přestávku na lavičce a štěňátko nechat prospat, popřípadě je část cesty odvézt autem, později i jiným dopravním prostředkem.

Pokud při procházkách (ale i doma) nastane situace, že se štěně něčeho poleká nebo se bojí k něčemu přiblížit, je třeba především zachovat klid a štěněti ukázat, že objekt (lidé, zvuk atd.) není nebezpečný. V rámci možností se k němu sami přiblížíme a snažíme se štěně buď přilákat k sobě (i pomocí pamlsku) nebo poplácáním oné podezřelé věci dáme alespoň štěněti najevo, že se nic nedějě a nehrozí žádné nebezpečí. V žádném případě ale psíka nesmíme litovat a chlácholit. Naopak, buď jeho strachovou rekaci přejdeme bez povšimnutí nebo na něj tázavým a zlehčujícím tónem promluvíme: "Ale prosím tě, co hloupneš? No vždyť to nic není, ty jsi ale ťuňta, viď?". Princip je stejný, jako když malé dítě upadne a odře si koleno - čím více je bude někdo litovat a konejšít, tím více dítě bude propadat vlastní sebelítosti a pláč nebude brát konce. Naopak zlehčení situace a její převedení v legraci obvykle okamžitě zabere a je po breku.
Nachází-li se takový "hrůzostrašný" objekt na nějakém stálém místě, lze zvolit i metodu postupného zkracování vzdálenosti - každý den se snažíme dostat o něco blíž, popřípadě se můžeme v přijatelné blízkosti "utábořit" (ideální je, když se štěně natolik zklidní, že usne).
ČSV a rodinaZvyšování náročnosti co se týká hluku, hustoty provozu a rušnosti prostředí by mělo být v rámci možností opravdu postupné. V žádném případě by totiž nemělo dojít na panický strach štěněte a pokus o bezhlavý úprk. Pokud už se ale nedejbože stane, je třeba především zůstat stát na místě a štěněti nedovolit prchat (předpokladem samozřejmě je, že pejsek je na rušném místě na vodítku!). Je vhodné si sednout na bobek a štěně si k sobě přivolat. Za přiběhnutí je pochválíme a pokusíme se je rozptýlit hrou nebo pošťuchováním, aby na nepříjemný zážitek co nejrychleji zapmnělo. To se nemusí vždy podařit, proto alespoň setrváme na místě do té doby, než se štěně alespoň trochu zklidní a teprve pak s ním pomalým krokem odcházíme. Každopádně si musíme dát pozor na vlastní zbrklou nebo úlekovou reakci jako např. trhnutí vodítkem nebo výkřik "Jéžišmarjá, Bobíku!!!".
Velmi dobrým způsobem řešení situací, kdy se štěně něčeho poleká je tzv. "jásací metoda". To znamená, že jakmile zaznamenáme, že se psík něčeho bojí či si není jistý, jak má reagovat, propukneme ve vlastní jásot - můžeme poskakovat, smát se, výskat radostí a vykřikovat "Jůůů" a "Jééé". Principem je, abychom pejskovi ukázali, že my se rozhodně nebojíme, ba dokonce máme z nastalé situace radost a velmi se nám to líbí. Přenos emocí u malých štěňat funguje velmi dobře a tak pokud překonáme vlastní stud (pravda, člověk při tom může na své okolí působit jako nesvéprávný jedinec), je to velmi účinný způsob, jak se štěnětem zvládnout stresovou situaci.
Co se týká cizích lidí, využijeme každé situace, kdy se někdo rozplývá nad roztomilým štěňátkem a necháme psíka do sytosti vymazlit a klidně nabídneme k dispozici i pamlsky (kterých bychom měli mít plnou kapsu), ať štěňátko podělí. Jedině snad na malé děti je třeba dávat pozor, aby štěněti nezpůsobily něčím bolest.

Je pravděpodobné, že veterinář se nám bude snažit důrazně doporučit, aby štěně nebylo bráno nikam ven, než bude mít veškeré očkování a plnou imunitu. Musím bohužel podotknout, že někdy je třeba veterináře i neposlechnout. Riziko nákazy není až tak velké, obzvlášť, pokud dodržíme několik základních zásad. Ale riziko, že při izolaci budeme štěně špatně socializovat, je téměř 100%!
Vyvarujte se tedy místům s hodně velkou frekvencí psů, především parčíkům a podobně, kam chodí majitelé venčit své miláčky. Zabraňte štěněti v kontaktu se psy, které perfektně neznáte a nevíte, jak jsou vakcinováni. Nenechte psíka očichávat nebo olizovat rohy, patníky a další místa, která slouží ke značkování. Nedovolte mu očichávat psí hromádky ani nic sbírat nebo požírat ze země. Také neuškodí, budete-li se u místních veterinářů informovat na nákazovou situaci.

Socializujte tedy svá štěňátka, ukazujte jim svět lidí a připravte je na vše, co vás jen napadne. Neopomeňte žádnou příležitost, kam můžete vzít psíka s sebou a ukázat mu opět něco nového. Cestujte s ním a střídejte různá prostředí a také hlídejte, aby pokud možno, všechny jeho zážitky byly jen kladné! Nezapomeňte rovněž psíka brát pravidelně do domu, pokud je ustájen venku - je to velmi důležité pro vybudování správného vztahu s majiteli, ale i v rámci socializace (pozná vysavač, televizi, pračku atd.). Z vlastní zkušenosti vím, že psi, kteří do domu nemají přístup, nejsou zdaleka tak komunikativní a v lecčems jsou oproti svým šťastnějším kolegům ochuzeni.

A ještě jedna věc závěrem - 12. týdnem proces učení a seznamování s novými věcmi nekončí ;)

Článek byl s laskavým svolením autora převzat ze stránek www.sotis.eu